Vztah rodičů k dětem a obráceně

Všechno je tak přímočaré a logické – děti od nás přebírají a učí se veškerým návykům od těch základních hygienických přes zásady slušného chování až třeba po lásku k umění, ke zvířatům a koneckonců i k lidem, tedy vlastně učí se orientovat se ve vztazích, nacházet v nich krásu, rozumět nesrovnalostem, mít pochopení pro jiný názor, jiný náhled, chápat jiný pohled na svět, jiné hodnoty…

Děti – naše budoucnost

Naše děti jsou naším největším bohatstvím. Vůbec to není klišé, ačkoliv to tak může znít. Skutečně – lidské bohatství se nedá změřit ani zvážit ani spočítat a žádná „míra“ pro ně není ta správná. Peníze budou a my nebudeme, to se říká a je to pravda pravdoucí.

Jediné bohatství, které skutečně máme a do kterého máme právo a zároveň povinnost vkládat nějakou naději, jsou naše děti. Je to naše budoucnost a skutečně velice záleží na našem konkrétním přístupu a na naší snaze, jaká tato budoucnost ve skutečnosti bude.

Krok vedle

Tak, jak je jistě úžasné poznat tu nádhernou náhodu a být ve správný čas na správném místě, tak bohužel může nastat i obrácený efekt. Stačí se nevhodně zamilovat do člověka s pochybnou minulostí nebo se nechat z rozličných důvodů zlákat partou, ve které hrají prim drogy, a neštěstí je hotové. Sklouznout či pochybit se dá skutečně velmi lehce, ale ven z bludného kruhu umí najít cestu jen málokdo.

Peníze nejsou středobodem světa

Občas se také setkáváme s názorem typu: „Vždyť jsem mu (jí) dal (dala) všechno, měl (měla) na co si vzpomenul (vzpomenula), to, o čem jeho (její) spolužáci jen snili… Tak proč se mi takhle odvděčil (odvděčila)?“ A ubrečená maminka nebo tatínek jen štkají nad nepřízní osudu a vůbec si neuvědomují, že přemíra všeho materiálního zabezpečení není absolutní zárukou štěstí, že mít všechno, na co si jen můžeme vzpomenout, neznamená, že tím pádem máme i štěstí a lásku, ani to, že nám to bude „stačit“.

Škola života

Připadá vám to nevděčné? Ba ne, i rodiče se musí učit, jen ta škola života je někdy až příliš tvrdá, a to pro obě strany. Milovat znamená též trpět. Vidět své dítě, jak se samo zabíjí nebo se řítí do pořádného průšvihu, a přitom mu my, jako jeho rodiče, vůbec nemůžeme pomoct, to je příšerná vize. Bohužel tuto bezmocnost si už spousta matek i otců vyzkoušela na vlastní kůži.

Buďme dobrým příkladem

Ale vraťme se k tomu, jak se od nás naše děti učí to dobré i to zlé, a doufejme, že si z našeho počínání budou brát vždycky jen to lepší. A snažme se o to, buďme jim dobrým životním příkladem.

Nezapomínejme, že pokud sami nemáme úctu ke svým vlastním rodičům, pak se téhož „nevděku“ s největší pravděpodobností dočkáme i od svých dětí. Budeme lkát a stěžovat si na krutost osudu, ale přitom to všechno máme prakticky jen ve svých vlastních rukou. Tak si tuto šanci nenechme protéct mezi prsty…